Říjen 2014

relaxing moments

31. října 2014 v 19:21 | ☼
Přeji pěkný podvečer :)
Jak to tak vypadá, tak vypisování se s problémů mi zase jednou pomohlo a já se teď cítím mnohem líp a mnohem vyrovnaněji. Úterý a středa byly těžké a aktivitami naplněné dny a proto na mě večer dolehl ten stres a projevilo se to na depresivní náladě a na touze po jídle. To naštěstí ve středu skončillo a doufám, že už se to ani nevrátí.

Možná, že když jsem si to sepsala došlo mi, jak krutá je pravda, jak to teď doma mám a jak mě tady mamka "velice vítá." Ironie. Ale já se už snažila dost a teď si budu prostě žít svůj život, který bude možná mnohem lepší, když na ni a na její pomoct nebudu spoléhat. Hádky ohledně peněz, ohledně toho, že chci aby si na mě udělala čas a s něčím mi pomohla a spoustu dalších problémů, jako to, že mě přehlíží a všímá se jen svého přítele apod. Ale dost o mamce.

Včera jsem jela na 8 hodin s kamarádkou autem do města a šla jsem společně s ní do naší třídy na první dvě hodiny. První byla matika, mluvila jsem asi první minutu a pak už se děcka normálně učili a já jen koukala okolo. Druhá hodina byla němčina a učitelka mi dala možnost o všem popovídat - německy. To ale kupodivu nebyl žádný problém :) Děcka mě poslouchaly asi prvních deset minut (a to jen někteří) a dál mě poslouchala jen učitelka a pak ještě asi 3 lidi. To potěší, když o vás kamarádi mají zájem ;) To samé ostatní holky, nijak jsme si nepokecaly (nemluvím o těch, co přišli na naše setkání v úterý) a na nic se ani neptaly. Tak se mi tu projevuje, kdo je pravý kamarád a koho zajímám :) A je to dobře, je čas to trošku "vytřídit." Po škole jsme šli s "Němčourama" koupit jízdenku na nedělní odjezd do Ambergu a pak na kafe a pokecat. Pak jsem zaběhla do města pro něco do papírnictví a pak ještě na jendo kafe s kamarádem, kterého jsem dlouho neviděla. Odpoledne jsem si šla zaběhat, zacvičit (konečně!), v 18 hodin na volejbal a pak pro mamku s jejím přítelem do hospody. To bylo ok, celkem jsme pokecali a já chtěla mluvit hlavně s tetou, která tam obsluhuje.

Dnes jsem celé dopoledne pomáhala tetě sousedce, která zítra slaví narozeniny (společně se svým 25-letým synem, který je jendím z naší party) s přípravou bramborového salátu, sekané apod. Ve dvě jsem jela do města, koupila pro ně dárek a pak šla k psycholožce. A možná i proto, se cítím zase trochu lépe, protože jsme si opravdu dobře promluvili a zase jsem se někomu svěřila. Domů jsem se svezla se známou, šla si zaběhat, zacvičit a navečeřela se. Teď jsem si dopsala francouštinu a čekám na moji "best-friend" K., až příjde. Nezmínila jsem se o francouštině? No ano! Dobrovolně jsme spolu s dvěma kamarády šli do třídy, která začíná s francouštinou a tak se v němčině učím ještě francouzsky :) Je to to nějtěžší, co jsem kdy zažila, je to strašně náročné, ale nelituju :) Zpět ke K. - dnes u nás teda spí. Konečně se uvidíme, dáme si vínko, pořádně pokecáme :) Těším se.

No a zítra balit a od dovu veliká oslava.. je o moje durhá rodina a já se moc těším. A v neděli v 9 hodin už hurá do Německa! A anoo, pořádně se těším :) Jediné problémy, které mě tam čekají jsou ohledně učení a to je trochu jiné a ne tolik těžké na psychiku než problémy s blízkými. A taky se těším, až bude zase s naší malou "Českou partou v Německu" a taky na lidi ze školy a intru :)

inspo ♥












stormtrooperfashion: Lily Aldridge in “Close To Heaven” by Patrick Demarchelier for Vogue UK, November 2014


☼ ♥

těžké vylívání srdce po 6 týdnech

29. října 2014 v 22:11 | ☼
ANO! Zní to nemožně, ale jsem opět tady a píšu na můj blog! Po asi měsíci a půl!
Už nějakou dobu bylo psaní mou součástí a teď? Úplně jsem na něj zanevřela a do doby co jsem zase doma. Proto jsem se k psaní pravěpodobně zase dostala. Protože mám poprvé od nástupu na německou školu něco podobného depresi. V Německu je všechno fajn. Jednodušší. Škola se mi moc líbí, je dobře zařízená. Stejně tak internát, který je jen o dvě patra nahoru ve stejné budově. Město je krásné! Asi stejně, jako celé Německo. Je čisté, jednoduché, úhledné, zrekonstruované, příjemné, milé.. a mohla bych pokračovat s kladnými adjektivy, ale myslím, že mé pocity sjte pochopili. Jen pár metrů máme hlavní ulici ve městě, kde jsou kavárny a značkové obchody. Což je něco pro moji peněženku. Utratila jsem už asi 10 tisíc za oblečení. Jde tu o to, že jsem po tomhle vždy toužila. Mít peníze, mít po ruce takové obchody, mít styl, být oblíbená.. A teď mám konečně pocit že jsem k tomu tak moc blízko! Takže ne, nelituji toho. A budu se kontrolovat, protože rozhodně bych nechtěla peníze za oblečení stavit před jiné věci a nechtěla se stát materialistkou.

Lidi jsou moc fajn. Jak na internátu, tak ve třídě jsem ještě nenašla člověka, kterého bych nějak nemusela. Ano, dobře.. jednu holku.. Ale to není žádná velká věc, spíš jde o to, že se "až příliš" baví s klukem, co se mi libí ;) Takže ano, je tu kluk, co se mi líbí. Vlastně dva. Jeden, s tím jsme se jaksi už intimně sblížili první poznávací párty n internátě. Ale od té doby se nestalo nic převratného a tak si z toho nedělám hlavu. U toho druhého je to trochu složitější. Asi jsme spolu už víckárt komunikovali (většinou venku u cigarety), což bylo moc fajn a zažila jsem s ním takové trošku kouzelné momenty - jako poslouchání jeho hry na piano, nebo asi půlminutový oční kontakt (několikrát!). Ale zatím nedošlo k ničemu dalšímu.. ale mám před sebou ještě dost času. Na vše. Z mnoha kluků jsem si taky udělala moc dobré kamarády. A to mluvím hlavně o těch, co se mnou přijeli z Česka. Jeden je z Plzně a druhý z naší školy a chodí se mnou do třídy. Pak je tu ještě jeden, který je společně s další holkou v jiné třídě. Toho mám taky ráda, ale pdole mého, si s ním prostě nerozumím až tak dobře. A ta holka, ta je poněkud zvláštní a nikdo ji moc nemá v lásce. Je mi to líto, nechci být žádná povrchní kráva, nechci soudit podle obalu, nechci mít předsudky.. Ale zatím se mi to moc nedaří. Budu se dál snažit. Kromě kluků jsou tu samozřejmě holky. Všechny jsou moc milé a pomáhají nám ve třídě s úkoly a stejně tak na internátě. Nejblíž je mi asi A., která s námi o víkendech jediná zůstává na internátě, protože bydlí daleko. Dost si rozumíme a za to jsem ráda :) Pak stojí za zmíňku ještě třeba má spolubydlící. Nikdo ji na internátě (opravdu nikdo) nemá rád, ale já jsem s ní naprosto vpohodě. Vždy mi pomůže, poradí.. jasně má nějaké své nedostatky, ale kdo ne? Rozhodně bych o ní neřekla, že ji nenávidím.

Co se týče školy, je to těžké. Máme hodně učení. Jasně, mohla byhc se na ot úplně vykašlat, protože tyto známky se mi vlastně nikam nepočítají. Ale to bych nebyla já. Já se odjakživa učím jak můžu, snažím se o ty nejlepší výsledky (nejsem žádný šprt, to ne!) a můj cíl je dobrá vysoká škola, dobrá práce, dobrý plat a jednoduše mít bezpečnou budoucnost. Jak pro sebe, tak pro své děti. A co si budeme povídat, peníze jsou dost určující faktor. A já chci prostě dát svým dětem to, co já nikdy neměla. A to je finanční jistota, ucelená rodina, podpora.. Ale nebudu ze sebe dělat, žádného chudáčke.. tak špatně na tom zase nejsem. A na druhou stranu jsem ráda, kam až mě to dostalo a co se ze mě (prozatím) stalo. Ano, nejsem žádný flákač, nemám v hlavě nas*áno a denně nepiju a nekouřím. Ale i tak, mám své (hodně) tmavé stránky. A to, jak už nekteří víte je jedním sloem bulimie. Nebo přejídání? Jednoduše problémy s jídlem. Bulimie z toho byla "jen" asi 2 měsíce. Nejhorší měsíce mého života. A za to z části vděčím mé matce. Nikdy jsem neměla otce, nikdy dost peněz, nikdy její podporu, nikdy stálého muže v domácnosti.. Ne, nebudu ze sebe dělat chudáčka. Jen chci vylíčit pravdu bez obalu.

Když to ohledně jídla shrnu, byla jsem vždy tlustá. Nebo tak to vidím já. Ostatní řeknou udělaná apod. Dva roky zpět v šestnácti jsem měla 80kg na 174cm. Pak jsem se dala na raw stravu. Čtyři měsíce jsem jedla čistě jen a jen syrovou stravu - tedy zeleninu a ovoce + ořechoviny a obiloviny. Tedy vitariánství. Až tehdy mi přišlo, že konečně žiju. Byla jsem šťastná, spokojená, hubená, přišla jsem si krásná, užitečná apod. Ale dostalo mě to na 50kg. Za 4 měsíce. A tak jsem se dostalo na dno. Všichni kamarádi mě pomlouvali, všichni si myslela, ž nic nejím, že jsem anorektička, lidi si o mě šuškali apod. Ale já to měla v hlavě v pořádku, jen jsem věřila, že je to to nejzdravější, co může člověk pro své tělo dělat. A z části tomu i teď věřím, protože vím, jak šťastná jsem byla. A možná někdy... -- No pak jsem tedy začala chodit k výživové poradkyni, začala jíst vaření věci, hlavně zeleninu, brambory, rýži, výjimečně kuřecí maso nebo vejce, bílý jogurt, tofu atd. A pomaličku sjem přibírala a byla spokojená. Do toho jsem jako vždy hodně cvičila a hrála volejbal. Vše šlo dobře až do té doby, kde jsem letos v květnu letěla s tetou na týdenní prázdniny do New Yorku. Tam jsem si nemohla moc vybírat a taky jsem nehodlala být ohladu a tak sjem jedla co jsem musela. A nakonec začala překročovat hranice toho, co jsem musela k tomu, co jsem nemohla zastavit. Jako chuť na pizzu, chuť na zmrzlinu, chuť na hory těstovin, arašídového másla atd. Přijela jsem domů o 5 kilo těžší, z 58 na 63kga v té době u nás začal bydlet mamčin nový, o 12 let mladší přítel. A tak domů přibyly hory nezdravého jídla, pizzy, sušenky (to mamka sama nikdy nekupovala). A mě to lákala. A tak sjem si dala jednou.. dala jsem si dvakrát.. A pak z toho bylo nakonec asi týden nekonečného přejídání a násladně jsem se rozhodla zvracet. A další 2 měsíce to pokračovala. Neskutečné utrácení za nezdravé jídlo, přejídání, strkání prstů do krku, zvracení, přibírání.. A následně to zjistila moje doktorka. A byl z toho problém, protože to oznámila mé matce. Která se mimojiné moc nestarala a nevěřila jak vážné to je. A já trpěla depresemi. A chtěla jsem to řešit. Proto jsem začala navštěvovat psychiatričku a psycholožku, brát antidepresiva.. Po dvou týdnech se to zlepšilo a já s tím přestala. Jedla jsem vcelku zdravě a občas ulítla (ve stresu) a občas jsem si taky něco dovolila. A udržovala jsem si 67kg, což už se mi i tak nelíbilo. A pak přišel trochu strach, co se stane v Německu. Co budu jíst? Má představa ideálního jídla bylo bezlepková a bezmléčná dieta, kterou jsem dodržovala.

Každopádně to jsem od příjezdu moc neřešila. Za měsíc a půl jsem asi 2x - 3x ulítla a něčeho se přejedla, ale ne v nijak velkém množství. Hlavně to tam ani nejde, protože jídlo nemám u sebe, ale pravidelně snídaně - oběd - večeře. Cvičím, běhám.. ale přesto jsem už přibrala 4 kila. 72 kilo. Fuj! A teď mám týdenní prázdniny. Už od pátku jsem doma a od pondělí se trápím s jídlem. V pondělí jsme byli v restauraci kamarádkama a já si dovolila těstoviny. A na to nedovoleně snědla palačinku a náhle pohár a náhle chtěla ještě nanuk a bonbony. A včera to bylo vcelku v pořádku. i když jsem na jídlo myslela večer v jendom kuse. A dnes? Raději nevypisuji, co všechno jsem večer snědla.. ale bylo toho moc! Nic extra nezdravé, nix extra velká porce, nejsem přejezená.. ale necítím se dobře. A mám strach co bude zítra.. snad nejsem tam, kde jsem byla.

A dost o jídle. Když zapomenu na dnešek, jsem teď strašně šťastná. V Německu se mi moc líbí, jsem stoprocentně nadšená, že jsem se rozhodla tam rok studovat a se vším jsem spokojená! :) Jsem konečně sama sebou. A těším se zpět.. na ten řád a program. Zítra jdu do staré třídy na návštěvu, pak s kamarády "z Německa" koupit jízdenku na neděli zpět do Německa a pak pokecat na kafe. Něco nakoupit a večer na volejbal.. v pátek u nás spí kamarádka a v sobotu máme oslavu. A v neděli už jsem ve vlaku. Kdy že se to stihnu učit?? Kdy budu běhat jak jsem si slíbila? Přitom v Německu jsem nevynechala víc než den týdně. Už ať jsem tam :) Všechny dny tady mám dost nabité, vystresované.. A taky na sebe nejsem pyšná za sobotu, kdy jsem se nemálo opila.

No.. je na čase si vše odpustit a značít dobře v novém dni! Přeji všem krásný konec týdne..♥♥

Never back down!!

C*